Bosorka po třetí – K Lásce a Objetí není třeba obětí
Poslední dny tohoto týdne se bojím otevřít i dveře od záchodu. Mám takový divný pocit, že tam na mě vybafne nějaký marketingově vymakaný Valentýn. Bůh mi je svědkem, že nemám vůbec nic ani proti němu ani proti zamilovanosti, ale mnohem raději bych ocenila svátek všeobjímající lásky a objetí. Skutečná láska je laskavá. Je věčná, jednoduše se jenom cítí. Skutečná láska dává, nežádá, nebere, nepřivlastňuje si… a nepotřebuje si kupovat drahé dárky a ukazovat je světu.
Kdybych uměla čarovat, určitě bych zavedla svátek lásky, ale ne jenom jeden den, ale celých 365 dnů v roce. Kdybych byla bosorkou, zařídila bych krátkou amnézii všem nesmělým, osamělým človíčkům, kterým svátek Valentýna zase připomenul, že je ani dnes nikdo neobjal.
Ach jo, s objetím, s tím mám největší problém. Jsem vděčná za schopnost být samostatná, naučila jsem se žít sama, být sama se se sebou šťastná. Učím se mít ráda a začínám dělat věci, které mě činí radostnější. Až na to objetí. Na všechno výše jmenované jsem už našla patent, ale jak mám sama sebe obejmout, na to „bosorka“ zatím nepřišla. Objímám stromy, obejmu si kolena, pohladit po tváři se taky můžu sama, v zrcadle si dokážu i sama vynadat a hlavně se pochválit! Ale to objetí… Ten krátký fyzický kontakt dvou náručí, při kterém tryská ta nádherná životadárná energie. Kvůli objetí jsem dlouhá léta přinášela oběti, než jsem to vzdala. Nelituji toho. Zjistila jsem totiž, že stejně krásné je obejmout syna, vnouče, přátele nebo úplně cizího člověka.
Dnes jsem zažila něco velmi zvláštního. Abych to vysvětlila. „Zpívající bosorka či nová blogerka, textařka, zpívánka, veselá a stále šikovnější baba, jak mně ujišťují přátelé na Facebooku“ je většinou poslední část mého dne či spíše noci, kterou se odměňuji, protože si to zasloužím. Den mám už delší dobu programově rozporcován na několik etap, abych měla sílu zvládnout tu nejtěžší. Ráno začínám meditací, pak pokračuji prací a pak se snažím posbírat odvahu a vykročit směrem do LDN za maminkou. Je to zvláštní, jak se z člověka dokáže postupně stát fungující stroj bez emocí, s pragmatickým myšlením a otupenými city i smysly. Přestáváte vnímat bolest, nemocniční pachy, prostředí, na které nejste zvyklí. Nemáte k takové situaci přípravu, vědomosti, zkušenosti. Plakat už není co, slzy došly. Jediné, co můžete udělat, je být tam. Dobrovolně si nadělíte svou porci týrání z pohledu na milovanou bytost, které nemůžete pomoct, které nemůžete dát naději. Nemáte na to sílu, a přesto ji někde musíte najít. Sílu na uklidňující úsměv, povzbuzení. Schopnosti dnešní medicíny jsou neuvěřitelné a vy najednou cítíte, že je to vše proti přírodě. Medicína dokáže udržet při životě devadesát let stará fyzická těla a zároveň způsobuje nekonečnou bolest. Bolest bezmoci. Bolest duše, která nemůže odletět. Možná je tou překážkou láska. Vím, že mě maminka miluje z celého srdce a něco ji nutí bojovat a zůstat. Má o mně starost, vím, protože ona ví, co je to osamění. Chce mě obejmout, ale nejde to. Tak já objímám jí, provádím naprogramované úkony – namazat, namasírovat, nakrmit, napít, pochopit, co mi chce říct… moc to nejde. Vedle mamky leží paní, má 93 let a amputovanou nohu. U okna leží paní viditelně mladší s hrůzostrašně vyhlížející nožkou. Za sousedkou chodí syn, asi v mém věku. Nervózní, snažící se – nakrmit maminku tlačenkou, čočkovou polévkou a dalšími zdravými chlapskými dobrotami, které připravil. Není nic horšího jak pohled na bezmocného, naštvaně uštvaného chlapa. Dnes jsem ho nepotkala, za to sousedka u okna měla svou pravidelnou návštěvu. Rodina chodí každý den. Je to hezké. Bohužel, ten její dnešní den nebyl nejlepší. V chabém soukromí závěsu jsem nemohla neslyšet její pláč plný bolesti a strachu z budoucnosti a na druhé straně reakce jejích nejbližších, strohé domlouvání, chytré rady, výčitky, křik, hněv. Místnost se plnila zvláštní nedobrou energií a já měla chuť si stoupnout a zakřičet: „Tak dost!“.
Zdržela jsem se déle než oni. Po chvilce ticha jsem zaslechla paní, jak nám říká: “Promiňte, prosím, moc se vám omlouvám…“ Najednou jsem potřebovala něco udělat. Podešla jsem k ní, poprosila o dovolení, objala ji, pohladila a pošeptala pár povzbudivých slov do ucha. Se slzami v očích mi poděkovala za proud horké sálající energie, kterou prý cítila z mých rukou. Nevím, co se mi stalo, ale cítila jsem to také. Poprvé v životě! Usmála jsem se, otočila a můj pohled se setkal s pohledem stařenky uprostřed. Nikdy na ty oči nezapomenu, na tu dětskou touhu, kterou v nich měla. „Chcete obejmout také?“, zeptala jsem se a při jejím kývnutí na znak souhlasu jsem pocítila nepopsatelnou lásku. Nikdy jsem nic podobného necítila. Vzala jsem ji hlavu do náruče, dala pusu na obě líce, popřála dobrou noc. Rozplakala se a usmála zároveň. Já také. Konečně…
Při odchodu z nemocnice jsem věděla, že dnes jsem dostala ten nejhezčí Valentýnský dárek v životě a že už ho žádný jiný nikdy nepřekoná.
Všechno je jednou poprvé, nejen písničky. Poprvé jsem dnes sama vstoupila do kavárny a dala si kávu ve své skvělé, tiché společnosti. Z prostírání na mě svítil Valentýn. V té chvíli mě napadlo, že nejlepší přílohou k tomuto článku a k svátku lásky bude z lásky napsaná Anjelská uspávanka pro moji první a zatím jedinou vnučku. Dala jsem si totiž závazek, že ke každým narozeninám jí napíšu písničku. Už má dvě a slíbila jsem 18!!!
Láska má mnoho podob, láska je svátek, láska je lék. Tak ať jí je v našem životě co nejvíc!
S láskou Vaše Zpívající bosorka. Cmuk :-)
Irena Kanovská
Nezáleží na tom, čo žerieš, ale čo žerie teba
Váha alebo rovnováha? Všimla som si, že v poslednej dobe stále viacej ľudí rieši to, čo je, než to, čím je. Nemám na mysli čím je to, čo je, myslím kým je :-)
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 8 – Dobrá rana do hlavy je lepšia, než zlý psychológ
Ako mladé dievča, už je to za nami,... som športovala rada, často, poctivo a intenzívne. Najradšej som mala loptové hry – volejbal, futbal, ping pong a basketbal.
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 7 - …. a je tomu na vine európska mena!
Peniaze sú neodmysliteľnou súčasťou nášho života a hoci u mňa nie sú na prvom mieste, snažím sa ich mať natoľko rada, aby odo mňa neutekali.:-)
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 6 – Prý bychom měli být přirození
Nedávno jsem četla zajímavý výrok o tom, že bychom měli být přirození. Když mi to došlo, chytla jsem pořádný záchvat smíchu. Konečně něco, co vysvětluje, proč se někteří lidé chovají tak, jak se chovají!
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 5 – Základ zdraví? Neberme se příliš vážně!
1. ledna jsem si dala předsevzetí, že i když jsem nesmělá, do roku 2018 vkročím odvážně, nevážně, zvesela. Proč?
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 4 – Keď si si nás uvarila, tak si nás aj zjedz! :-)
Hovorí sa, že čo môžeš urobiť dnes, odlož na pozajtra, nech máš dnes a zajtra voľno. Dnes mám voľno a tak píšem. Píšem o niečom, o čom som ešte nikdy nepísala. O svojom kuchárskom umení
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 3 – Slepice tě létat nenaučí
Bůh mi je svědkem, že nemám nic proti žádnému ptákovi na tomto světě. Miluji ptačí řeč, kdysi jsem dokonce dělala i ornitologii a doteď vím, jak se řekne latinsky vrána východoevropská. Jenže s jedním druhem ptáka problém mám.
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 2 - Vždy je lepší přelézt, než podlézat
Ľudia si často sťažujú na svoje problémy v živote, s ktorými si nevedia rady a ktoré ich bolestne trápia. Ja si myslím, že všetko je riešiteľné a vždy máme niekoľko možností, ako sa k problému postaviť.
Irena Kanovská
Z deníku bosorky č. 1 - Lepší hrků-vrků, než mít peří v krku
Říká se, že v životě člověka jsou jenom dva zásadní okamžiky. Chvíle, když se narodí a pak moment, ve kterém zjistí, kým doopravdy je a co tu dělá.
Irena Kanovská
O petardách, nevěře a nevíře
Nechci Vás tady mystifikovat prozrazováním nějakého tajemství třinácté komnaty, ale má to s ní něco společného. Na konci každého roku si dáváme mnoho předsevzetí a po pár dnech do ní tajně odložíme všechna nesplněná.
Irena Kanovská
Chlapi prý nepláčou
Když jsem začala psát tuto úvahu o mužích a vlastně i o ženách, bylo léto. Pamatuji si, že po krásných slunečních dnech mě jednou, po návratu domů, hlasitě pozdravila bouře. Vypadala děsivě, ale během chvilky bylo nebe opět modré
Irena Kanovská
On ustatý, ona unavená. Jeden starší muž a jeho žena…
Kolik lidiček dnes bylo nebo se chystá na návštěvu u svých rodičů? Asi to nikdo nezjistí a nespočítá... Možná budete se mnou souhlasit, že mít za kým jít, kam jít a s kým jít je jeden z největších darů, jaký můžeme od života dostat.
Irena Kanovská
O falešných tónech aneb proč doma nikdy nezpívám
Jsem tak trochu zpěvačka, ale doma, pro jistotu, raději nikdy nezpívám. Nechci totiž, aby si sousedé mysleli, že týrám našeho psa :-) Náš, ve studiu odchovaný pes, má moje písně rád. Jen nemá rád faleš, stejně jako já.
Irena Kanovská
Příspěvek pro silné povahy aneb někdy je panika na místě
Na úvod musím předeslat, že zásadně nedoporučuji číst tomu, kdo je nebo se cítí být mladý či mladistvý, extrémně inteligentní, kdo nepoužívá či nesnáší sprostá slova a už vůbec nemá rád tragické příběhy ani písničky.
Irena Kanovská
Prý jsme to, co jíme a jsme tím, s kým spíme
Nedávno som si sama pre seba filozoficky mudrovala o téme myšlienkových interakcií a ako to už v živote študujúcej bosorky chodí, vzápätí som dostala dve prekvapivé odpovede.
Irena Kanovská
Věříte zázrakům? Dnes se jeden stal!
Vánoční čas je snový čas. Víc spíme a víc sníme :-) Snažíme se plnit sny svým blízkým a v tom předvánočním fofru stíhat i malé zázraky. Je to neuvěřitelné, ale některé se stávají už před Vánoci. Jako například dnes!
Irena Kanovská
V roli učiteľa totálne za debila
V rámci svojho životného reštartu som si naordinovala pár veľkých osobných výziev. Dospela som totiž k presvedčeniu, že človek by si nemal dávať malé ciele, pretože je od prirodzenia lenivý. Ja som toho ukážkovým príkladom.
Irena Kanovská
Trochu iná vianočná... Pridáte sa?
Kedysi boli Vianoce sviatky pokoja a mieru. Tichá noc prikryla krajinu, stromy sladko spali pod bielou perinou, susedia sa stretávali, rozprávali príbehy a spoločne spievali koledy.
Irena Kanovská
Jak vyzrát na Venuši?
Muž dokáže každou ženu dostat tam, kde ho ona chce mít... :-) O tom, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše jsem četla již před patnácti lety a vzhledem k tomu, že jsem studijní typ, začala jsem získané poznatky zavádět do praxe.
Irena Kanovská
Kolik lidí na světě usíná s pocitem osamění?
Kdysi jsem četla, že začátkem tohoto století se po světě začala šířit pandemie osamění. Těžko říct proč a stejně tak je těžké říct, co je horší - být sám a osamělý nebo být s někým, a přesto osamělý.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 32
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 481x